U příležitosti nedožitých 80. narozenin Václava Havla si dovolím tuto osobní vzpomínku, ze které plyne jedno důležité poučení pro českou zahraniční politiku.
Koncem 90. let minulého století jsem měl tu čest být mezi hrstkou studentů Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK, pro které Václav Havel odpřednášel sérii přednášek či spíše debatních seminářů na různá zahraničně-politická témata. Mně osobně v hlavě nejvíc utkvěla jeho tehdejší analýza česko-rakouských vztahů.
Před rokem 1989 byly obě zmiňované země na opačné straně železné opony. Ta po pádu Berlínské zdi a po sametové revoluci přestala existovat a Československo zavedlo poměrně standardní parlamentní demokracii. Ačkoliv radost mnoha Rakušanů z konce studené války poněkud kalily excesy některých porevolučních českých turistů, vzájemné vztahy Prahy i Vídně se rychle zlepšily.
Jak však Václav Havel uváděl, česká diplomacie bohužel podlehla iluzi, že tímto si v zásadě může česko-rakouské vztahy zařadit do kolonky „vyřešeno“, přestat na ně vynakládat příliš mnoho energie a věnovat se jiným tématům. Ať již to bylo nezkušeností, či zda nějakou roli sehrála atmosféra Fukuyamovy teze o „Konci historie“, předkládající vizi demokratických zemí automaticky žijících v míru a souladu či jiné důvody, jednalo se zjevně o chybu. A ta se projevila v rychlém zhoršování vzájemných vztahů v případě jaderné elektrárny Temelín, což česká strana velmi podcenila. V Rakousku se masově podepisovaly protestní petice, aktivisté blokovali hraniční přechody a Vídeň komplikovala vstup ČR do Evropské unie.
Přitom by podle Václava Havla nejspíš stačilo zvolit stejnou cestu jako Maďarsko. Budapešť totiž zvala rakouské představitele a odborníky do své elektrárny v Paksu, vše jim podrobně ukazovala a vysvětlovala. Paks se podle Havla proto – alespoň v té době – nestal diplomatickou rozbuškou jako Temelín.
Poučení je nasnadě: nejen v zahraniční politice nelze nic brát za navždy vyřešené. O vztahy s dalšími zeměmi je nutné neustále pečovat a důležitou složkou našich každodenních diplomatických aktivit musí být tzv. opatření k vytváření důvěry (angl. confidence building measures). Václav Havel velmi dobře chápal, že tento diplomatický nástroj je potřeba co nejvíce používat. A platí to nejen pro Rakousko, ale i pro další země. Třeba pro Spojené státy. Proto na člověka padá smutek, když si porovná neocenitelné zahraničně-politické služby, které Václav Havel naší zemi přinesl, s působením naší současné hlavy státu, pro kterou z pochopitelných důvodů zůstávají například dveře Bílého domu nadále zavřené.
